Stejně jako prezident Václav Klaus se i Miloš Zeman rozhodl ke konci svého prezidentského mandátu udělovat podezřelé milosti nebo abolice, tedy nařídit, aby se trestní stíhání nekonalo nebo bylo zastaveno. Přitom po Klausově amnestii při nástupu do funkce Miloš Zeman slíbil, že nebude zneužívat prezidentských milostí a bude je udělovat jen výjimečně z humanitárních důvodů. Nyní vidíme, že dal milost svému blízkému spolupracovníku na Hradě šéfovi Lesní správy Lány Miloši Balákovi, který stál opakovaně před soudem pro hospodářskou kriminalitu a manipulace ve výběrovém řízení a způsobil státu velkou škodu. Díky milosti prezidenta se vyhnul vězení. Udělil milost také Janě Nagyové odsouzené za zneužití pravomoci v kauze Vojenského zpravodajství, i té hrozil přísnější trest v další kauze, která se nyní projednává u soudu. Prezident se tak staví nad soudy, zneužívá své funkce k osobnímu prospěchu jemu spřízněných lidí a vyjadřuje pohrdání nad principy rovnosti občanů před zákonem. Je to klasický klientelismus: Kdo nemá známé na Hradě, milost v takových případech určitě nedostane, zákony a rozsudky tak platí jen pro obyčejné plebejce, vlivní lidí vždy vyklouznou. A kdo ví, co na nás ještě Miloš Zeman do konce svého mandátu chystá.
V Ústavě máme zakotvenu tuto mimořádnou pravomoc prezidenta. Ovšem takovýto zásah do činnosti justice v podobě amnestie nebo milosti je odůvodnitelný jen výjimečně, protože musí v právním státě platit, že o vině a trestu rozhodují nezávislé soudy. A to právě před deseti lety tehdejší prezident Václav Klaus skandálně porušil. Stojí za to si připomenout, že nechal zastavit trestní stíhání či dokonce došlo ke zrušení již vynesených rozsudků v případě mnoha miliardových podvodníků, kteří okradli spoustu lidí a jejich oběti nedostanou kvůli tomu ani korunu. Byl to exemplární příklad toho, že když ukradnete dostatečně velkou částku a zároveň máte známé na Hradě, postih vám nehrozí. Těžko si představit skandálnější způsob podkopání právního státu, v němž přece musí platit rovnost občanů před zákonem a v němž trestné činy jsou postihovány bez ohledu na to, kdo se jich dopustí. Dodnes nebylo vyšetřeno, zda mezi amnestovanými lidmi nebyli i ti, kteří si to přes spřátelené osoby v prezidentské kanceláři zařídili.
A nyní to zde máme znovu. Miloš Zeman uděluje milosti svým kamarádům nebo politicky blízkým lidem. To je jasné zneužití jeho pravomoci a odporuje to tomu, co původně sliboval.
Jsem přesvědčená, že to je dáno dvěma důvody. Jednak osobou prezidenta. Pokud je zvolen prezidentem někdo, kdo nectí principy právního státu, nerespektuje rozsudky a zákony, pak se nemůžeme divit. Upínat se ale jen na to, že třeba nyní bude zvolen konečně prezident, který bude ctít Ústavu i její hodnoty, nestačí. Kdyby do veřejných funkcí byli vždy voleni lidé čestní, kteří by své funkce nezneužívali, byl by to ráj na zemi. Ale to není reálné. Ústava i zákony by měly obsahovat pojistky právě pro situace, kdy je zvolen někdo, kdo bude mít pokušení zneužívat svou funkci, porušovat principy právního státu a zajistit někomu neoprávněné výhody.
Ústavní komise obou komor Parlamentu nyní diskutuje, které změny Ústavy jsou nutné. Ústava nesmí být hříčkou, kdy se mění podle toho, jak se to aktuálně hodí. Nicméně od jejího schválení před třiceti lety je jasné, že postavení prezidenta neodpovídá úplně demokratickým principům. Je formulováno tak, jako by prezident byl nějaký monarcha, protože podle znění Ústavy prezident není z výkonu své funkce odpovědný a nemůže být za porušení zákonů stíhán. Zároveň v době, kdy byla schválena přímá volba prezidenta, byla ztížena i možnost jeho odvolání na základě žaloby pro velezradu a porušení ústavního pořádku před Ústavním soudem, protože oproti předchozímu znění Ústavy nestačí pro podání žaloby rozhodnutí Senátu, ale musí to odsouhlasit také Poslanecká sněmovna, a to ještě třípětinovou ústavní většinou. Je jasné, že za těchto podmínek je možnost odvolání prezidenta i v případě velezrady nebo porušování Ústavy iluzorní a fakticky nemožné. Dále k udělení milostí nepotřebuje prezident souhlas nikoho, je koncipováno jako výsostné právo panovníka. Takto formulovaná Ústava přímo umožňuje, aby prezident porušoval zákony a nectil demokratické hodnoty a právní stát.
Cesta k nápravě tedy nespočívá jen ve volbě kvalitnějšího a důstojnějšího prezidenta, než je ten současný. Ale také ve změně přístupu k němu. Se zvolením nového prezidenta je nutné, aby věděl, že nemůže cokoli a že za své činy může být i potrestán jako kdokoli jiný. Také musí být reálně možné, aby byl z funkce odvolán na základě rozhodnutí Ústavního soudu, pokud se dopustí velezrady či závažného porušení Ústavy.
Proto je třeba se vrátit k tomu, co v původní Ústavě bylo, aby Senát jako strážce ústavnosti mohl v takovém případě podat žalobu k Ústavnímu soudu sám. Pokud totiž budeme tolerovat, že prezident nemusí dodržovat Ústavu, na kterou svým slibem přísahal, rozvracíme základy demokratického právního státu a zpochybňujeme jeho hodnoty. Jak řekl i významný filosof Karl Popper, síla demokracie nespočívá v tom, že by vybírala ty nejlepší k vládě, nýbrž že každou vládu lze běžnými prostředky odvolat. Právě odpovědnost za výkon své funkce chrání společnost před prezidenty, kteří mají pokušení chovat se svévolně jako monarchové.
Udělení prezidentské milosti by pak opravdu mělo sloužit jen humanitárním účelům a mělo by podléhat stejně jako v případě amnestie či abolice spolupodpisu premiéra nebo pověřeného člena vlády. Pokud velkou pravomoc dáme jen jednomu člověku, ke kterému se chováme jako k nějakému monarchovi, pak tuto pravomoc prezident dříve či později zneužije.
Pokud prezident dostane žádost o milost a má za to, že rozsudek je zjevně nespravedlivý, měl by mít možnost iniciovat nápravu křivdy například cestou obnoveného procesu před soudem tak, že by mu zákon dal právo podat stížnost pro porušení zákona, jako to dnes může učinit ministr spravedlnosti. Každopádně ale pokud prezident uděluje podezřelé milosti svým známým nebo politicky vlivným lidem, navíc v případech, kdy spáchali závažný úmyslný trestný čin, podlamuje to důvěru občanů v právní stát u nás. To musí konečně skončit.
Zveřejněno: MF DNES 22.1.2024
